Přijímací řízení na SŠ

Lisa

Lisa přijela za rodiči až po dvou letech jejich pobytu v České republice. V Moldavsku je velká nezaměstnanost a tak, když se objevila nabídka práce v Praze, odjel do ČR nejprve tatínek a po třech měsících i maminka. Lise bylo tehdy dvanáct. Práce v továrně byla náročná, a než si rodiče mohli dovolit pronajmout vyhovující byt, trvalo to déle, než sami čekali. Zatím bydlela Lisa u babičky.

Lisa na tu dobu nerada vzpomíná, říká, že to bylo pro ni moc těžké. S rodiči sice mluvila často po telefonu a na Vánoce přijeli na měsíc domů, ale pořád se jí stýskalo. Proto byla nadšená, že se konečně bude o letních prázdninách stěhovat za rodiči a do Prahy se moc těšila.

V Moldavsku ukončila devátou třídu s vynikajícím prospěchem. Rodiče chtěli Lisu zapsat do devátého ročníku na základní školu, aby se nejprve naučila česky. Nikde ji však nechtěli přijmout, protože devět let povinné školní docházky už měla splněno. Výuku v češtině na střední škole by také nezvládala a kurzy češtiny jako cizího jazyka byly velmi drahé. Nakonec se od známých dozvěděli o kurzu českého jazyka pořádaného jednou neziskovou organizací. Tam také Lise pomohli později s uznáním rovnocennosti základního vzdělání. Nostrifikace byla nutná pro to, aby se mohla v příštím školním roce hlásit na střední školu.

Lisa měla o výběru střední školy jasno, chtěla jít studovat cestovní ruch, protože ji bavily cizí jazyky. Protože Lisa dělala v českém jazyce pokroky, zapsali ji rodiče od druhého pololetí na soukromou střední školu, aby zvládla češtinu také jako vyučovací jazyk. V březnu si podala tři přihlášky na střední školy. Díky dobrému prospěchu se dostala na hotelovou školu bez přijímacích zkoušek.

První ročník byl pro Lisu velmi obtížný. I když češtinu ovládala dobře, přesto měla problémy s porozuměním odborným výrazům. Kromě cizích jazyků, matematiky a tělocviku se jí zhoršil prospěch snad ve všech předmětech. Pro Lisu i rodiče to byla nová situace, navíc s učivem dceři nemohli nijak pomoci. Vztahy v rodině byly napjaté. Lisa rodičům vyčítala, že ji nutí stále se učit, a přitom už umí lépe česky než oni. Vadilo jí, že jsou dlouho v práci a nemají na ni čas. Chyběly jí kamarádky z domova, mezi spolužáky si zatím nové nenašla.

Nakonec se rodina rozhodla, že znovu využije podporu poradenského centra. Tam Lise našli dobrovolníka, který s ní opakoval to, čemu ve škole nerozuměla. Chodila také na doučování z české gramatiky společně se čtyřmi dalšími prváky z různých zemí. Zjistila, že není sama v podobné situaci a že si vůbec nevede špatně. Ve škole měla vstřícnou třídní učitelku a tak se pomalu začala situace obracet k lepšímu.

Dnes už je Lisa v posledním ročníku hotelové školy a ráda by pokračovala ve studiu Managementu cestovního ruchu na vysoké škole. Na krizové období na začátku střední školy se dnes už dívá s odstupem. Myslí si, že měla sama na sebe příliš vysoké požadavky. Zvládnout přechod ze základní školy na střední byl těžký i pro její české spolužáky, ona musela zvládnout přechod na jiný styl učení ještě k tomu v cizím jazyce. Co Lise hodně pomohlo? Kamarádi z doučování, podpora třídní učitelky a to, když postupně zapadla do třídního kolektivu.

Uprchlíci z Barmy

U Shain přijel s rodiči a pěti dalšími sourozenci do ČR před dvěma lety v rámci tzv. přesídlovacího programu. Pochází z Barmy, ale protože patří k čjinskému etniku vyznávajícímu evangelickou víru, byli jeho rodiče spolu s ostatními utlačováni buddhistickou vojenskou juntou, která zemi vládne. Otci hrozilo vězení, a proto s celou svou rodinou uprchl do Malajsie, kde strávili tři dlouhé roky. Poté Česká republika nabídla několika barmským rodinám přesídlení do ČR v rámci zrychleného řízení o azylu.

Rodina dostala integrační byt v malé středočeské obci a U Shain ve svých 12 letech poprvé nastoupil do školy. Ve své rodné zemi a ani poté v Malajsii do školy nechodil, proto jej ve škole zařadili do první třídy. První dva roky se učil číst, psát a počítat, zvykal si na nové prostředí a pomalu se učil česky. Najít si kamarády byl pro něj ale docela problém, protože nejenže byl jiný, nemluvil dobře česky, ale navíc byl o pět až šest let starší, než jeho spolužáci. Ve škole byl čím dál nešťastnější a začal toužit po změně. Když mu bylo 15 let a byl žákem 4. třídy, začalo učitelům ve škole docházet, že bude problém s přechodem na střední školu. Vzhledem k věku nebude moci dokončit řádně základní vzdělání, takže co teď s ním?

U Shain by se rád věnoval řemeslu svého otce – práci se dřevem, ale na SŠ jej bez ukončeného základního vzdělání nevezmou. Výchovná poradkyně proto kontaktovala sdružení META, které se věnuje poradenství školám i mladým migrantům v oblasti vzdělávání. V METĚ jí poradili Kurz pro získání základního vzdělání, kterým mají lidé bez základního vzdělání možnost si ho doplnit. U Shain proto ve svých 16 letech opustil základní školu, do které chodil a rok dojížděl do města do školy, která takovýto kurz nabízela. Denně si osvojoval učivo základní školy, aby byl na konci roku schopen složit zkoušku. To se mu nakonec podařilo a ve svých 17 letech byl pak také přijat na střední odborné učiliště, obor truhlář.

Přestože příběh U Shaina ukazuje, že se i ve zdánlivě neřešitelných situacích dají najít schůdná řešení, důležité je uvědomit si, že nepromyšlená rozhodnutí, která z počátku vypadají logicky, mohou v budoucnu velice komplikovat život.

Při příchodu negramotného U Shaina do školy se zdálo logické zařadit jej do první třídy, aby se vše naučil od počátku, přestože věkem patřil do 6. třídy. Jenže problém nastává, když se blíží hranice 17 (respektive 18) roku, do kterého je nutné základní školu opustit.

Proto je mnohem vhodnější pro budoucnost a vzdělávací možnosti těchto dětí umístit je maximálně o rok níž než je jejich věk, aby měly možnost ukončit řádně základní školu. Jejich speciální vzdělávací potřeby pak lze vyrovnávat prostřednictvím asistenta pedagoga a/nebo vytvořením IVP. Je pak plně na rozhodnutí školy, jestli žák na vybrané předměty navštěvuje kmenovou třídu, nižší ročníky, nebo je individuálně doučován.

URL: 

1. brožura v aj o situaci v Barmě

Shamim - dívka z Pákistánu, 15 let

Shamim byla zařazena do 8. třídy ZŠ v průběhu druhého pololetí školního roku (v Pákistánu předtím absolvovala 7 ročníků školní docházky). Kromě svého rodného jazyka hovořila jednoduchou angličtinou s patrnou řečovou vadou. Česky nehovořili ani její rodiče. Komunikaci se školou zprostředkovávala její sestra, která se česky naučila rychleji.
Shamim začala navštěvovat kurzy ČJ při škole, ale nedělala v češtině pokroky. Výuka v kurzu ani v běžné výuce nebyla přizpůsobena možnostem a tempu dívky. Nedostatek individuálního přístupu a zadávání úkolů odpovídajících aktuálním možnostem Shamim se po čase projevil apatií v průběhu vyučování. V hodinách se neprojevovala.
Situace se nezlepšovala ani v dalším školním roce. Škola nenavrhla rodičům vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně s tím, že pro vyšetření by byl nutný tlumočník. Přestože dívka prakticky nekomunikovala, výkladu v hodinách nerozuměla a nezvládala učivo, informovala škola před koncem školního roku rodinu, že Shamim řádně ukončí 9. třídu a že opakovat ročník by v jejím případě nemělo smysl.
Před koncem školního roku si škola nakonec přece jen narychlo vyžádala vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně. Ta Shamim vyšetřila (nakonec i bez přítomnosti tlumočníka) a konstatovala diagnózu lehké mentální retardace. Nepředala už nicméně zprávu o výsledku vyšetření rodině s odůvodněním, že by rodiče stejně zprávě nerozuměli, ale poslala ji přímo střední škole pro studenty se sluchovým postižením, s níž ZŠ předjednala, že do ní dívka od nového školního roku nastoupí. Posudek potvrzující postižení byl podmínkou přijetí (šlo o lehkou mentální retardaci - žádné sluchové postižení nebylo zjištěno). Shamim tedy po prázdninách nastoupila do školy pro sluchově postižené žáky.

Otázky a poznámky pod čarou:

• Je možné vyšetřit v poradně žáka bez znalosti češtiny?

Škola může už na začátku po dohodě s rodiči kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu. Tam je možné za přítomnosti tlumočníka provést vyšetření. Přesto se s vyšetřením doporučuje minimálně půl roku počkat, aby se ukázalo, zda příčinou problémů není pouze odlišný mateřský jazyk. Nicméně doposud neexistují standardizované testy, které by bezpečně oddělily problémy vyplývající z nedostatečných jazykových kompetencí od těch, které souvisejí s poruchami učení či přímo s lehkou mentální retardací.

• Může poradna předat výsledky vyšetření přímo škole s odůvodněním, že rodiče tomu stejně nerozumí?

Samozřejmě že ne, poradna měla naopak informaci o výsledku předat srozumitelně Shamim i jejím rodičům, vysvětlit obsah zprávy o vyšetření a možnosti dalšího postupu (v souladu s platnou legislativou - Vyhláška č. 72/2005 Sb. ve znění upraveném dle Vyhlášky č. 116/2011 Sb.).
Na základě výsledků a doporučení plynoucích z řádného a včasného vyšetření mohl být připraven individuální vzdělávací plán, případně se škola mohla pokusit pro Shamim zajistit asistenta pedagoga.

• Jak komunikovat s rodiči? Může tlumočit sourozenec?

Nastavení kvalitní a pravidelné komunikace a spolupráce s rodinou už od samého začátku pomůže minimalizovat nepříznivé dopady neznalosti prostředí, školského systému a kulturních rozdílů. Využívání sourozence namísto tlumočníka při důležitých rozhovorech je ovšem z mnoha důvodů nevhodné. Tlumočník je profese jako každá jiná a vyžaduje nemálo dovedností, kterými děti nedisponují. Tlumočník by navíc neměl být ve střetu zájmů, což děti tlumočící vlastním rodičům rozhodně jsou.

• Podaří se Shamim odstranit jazykovou bariéru mezi sluchově postiženými dětmi?