Zapojení do výuky

Ve druhé třídě je 17 žáků – 9 dívek a 8 chlapců. V září do ní přestoupila holčička Margot, která žila od svých dvou let s rodiči ve Francii. Maminka je Češka a tatínek Francouz. Holčička mluví oběma jazyky, ale je znát, že českým jazykem mluvila méně – na některá slovíčka si musí déle vzpomínat nebo je nezná. Má ještě o 3 roky staršího bratra. Bydlí v domě na vesnici, několik kilometrů od školy, která se nachází ve městě. Do školy děti dováží maminka autem.

Margot je veselá dívenka a působí trochu jako motýlek se svojí lehkou, rychlou chůzí. Ráno podává paní učitelce ruku se širokým úsměvem a pak „odletí“ mezi ostatní děti. Je sangvinického temperamentu, takže se zdá, že přechod z jedné školy i jiné země do druhé zvládla bez problémů.

Při vyučování bývá Margot díky své povaze trochu nesoustředěná. Paní učitelka ji posadila vedle holčičky, o které si myslela, že by si s ní mohla rozumět – ale někdy je to na úkor kázně, protože spolu hodně věcí potřebují probrat i během výuky. Proto do budoucna, až se Margot plně aklimatizuje, uvažuje o přesazení. Při vyučování se paní učitelka snaží mluvit pomalu a maximálně srozumitelně a často dává pozor, jestli Margot rozumí. Před třídou i mezi čtyřma očima neopomíná poukázat na úspěchy, kterých Margot dosahuje.

Margot rozumí docela dobře, ale nerada něco říká sama nahlas před celou třídou, kromě jednoslovných odpovědí. Nikdy se například nehlásí na převyprávění části příběhu, ve kterém se děti vždy na konci týdne po pár větách střídají. Ani v kroužku v pondělí ráno, který probíhá vzadu ve třídě na koberci a kde děti sdílejí své zážitky, se nehlásí o slovo. Margot paní učitelce důvěřuje a tak ji často o přestávkách vyhledá, když potřebuje pomoci nebo sdělit nějakou drobnost. Například vykání jí stále dělá potíže – vždy jen zopakuje, jak by to mělo být správně.

Škola vyučuje podle ŠVP Waldorfská škola. V hlavních předmětech se Margot v učivu víceméně orientuje a bývá hodně aktivní. V matematice, kde probírali i násobení a dělení, je znát, že Margot dělají tyto početní operace obtíže. Zatím se učí individuálně odříkávat již probrané násobkové řady, které dělali v první třídě. V českém jazyce v první třídě probrali velká tiskací písmena – zde je Margot naopak napřed, protože již umí i malá tiskací písmena a psací písmo.

Od první třídy hrají žáci na pentatonickou flétnu, pletou a učí se dva cizí jazyky (anglický a německý jazyk). To všechno musí Margot postupně zvládnout. Výhodou je, že je Margot bystrá a velmi rychle se zorientovala v českém školním prostředí. I s maminkou je dobrá spolupráce a snaží se ve volném čase s Margot hravou formou dělat vše, co je potřeba, od pletení po hraní na flétnu.

Ve třídě během přestávek lze pozorovat, že žáci celkově přijali Margot mezi sebe, takže se nikdy nestává, že by si neměla s kým hrát nebo sdílet své zážitky. Ale některé děti, které se znají již z mateřské školy, tvoří v této třídě velmi silnou skupinu a jen tak mezi sebe někoho nepustí (to se týká hlavně mimoškolních aktivit, kdy se děti vzájemně navštěvují atd.) Proto doufám, že některé společné mimoškolní akce podpoří ještě více vztahy ve třídě a Margot se bude u nás brzy cítit všeobecně přijímaná a bezpečně. Mamince paní učitelka doporučila, že by bylo dobré, aby Margot navštěvovala každý den školní družinu, kde bude moci navazovat hlubší vztahy a komunikovat se svými vrstevníky a bude se tak zdokonalovat v českém jazyce.

S Margot začala pracovat též třídní asistentka, jednou týdně si jí během hlavního vyučování bere na 15 – 20 minut na individuální práci, kde posuzuje, v jakých činnostech je potřeba Margot aktuálně podpořit. Škola používá pouze slovní hodnocení, a tak může paní učitelka vyzdvihovat rozvoj Margotiných kompetencí, které považuje za klíčové – kompetence pracovní, komunikativní, sociální i kompetenci k řešení problémů.

Kazuistiku zpracovali studenti Pedagogické fakulty UK.

Tuman žije s rodiči již 5 let v Česku. Pochází z Mongolska. Bydlí v malé vesnici a do školy dojíždí dvacet kilometrů autobusem. Je mu 15 let a chodí do osmé třídy. Spolužáci ho berou, ve třídě je oblíbený, má tam své místo i postavení. Komunikace se spolužáky mu nedělá problémy. O přestávce s nimi živě diskutuje o fotbale, což je jeho oblíbený sport. Sám hraje za školní tým.

Při výuce ale Tuman s učiteli nemluví. Když se ho učitelka zeptá, odpoví jednoslovně a velmi potichu. Působí nesměle, což velmi kontrastuje s jeho projevem mezi spolužáky o přestávce i v hodině, kdy se často mimo téma klidně baví se sousedem. „S klukama se bavím úplně normálně, když se mě ale na něco zeptá učitelka, nevím, jak odpovědět,“ reaguje na otázku, co mu v jazyce dělá největší problém.

Tuman není jediný. Všechny děti, které v průběhu svého vzdělávání změnily vyučovací jazyk, prochází podobnými těžkostmi. Komunikovat se spolužáky se po nějaké době naučí všichni. Přirozeně to vyplývá z kontextu situací, do kterých se o přestávkách i mimo školu dostává. Horší je to s „odborným jazykem“, který vyžaduje jiná spojení a situačnímu kontextu je často velmi vzdálený. Tuman sice mnoha věcem, o kterých se při výuce mluví, rozumí, sám je však vyjádřit většinou nedokáže.

Při skupinové práci, kdy se o tématu baví se spolužáky, tento problém nevnímá. Mluvit o něčem s dětmi je pro něj přirozené, obava ze špatného vyjádření mizí. Častější zapojení do skupinové práce, kdy má možnost si nejprve o problematice popovídat se spolužáky, ujasnit si a odposlouchat vhodná spojení, vyjádření a slovní zásobu, se nabízí jako ideální podpora rozvoje odborného jazyka. A to nejen pro Tumana. Pokud si může odpověď učitelce (použitelnou při zkoušení nebo v písemce) nejdřív vyzkoušet bez stresu mezi spolužáky, je to pro něj úleva. A jestliže je při práci v hodině nucen formulovat svoje myšlenky, aby mu ostatní ve skupině opravdu rozuměli, jazykově ho to nesmírně posouvá. V písemném projevu je to úplně stejné.

Získat jazyk na odborné úrovni, který je pro vyjadřování na druhém stupni nutný, trvá žákům s OMJ déle. Pokud jsou ovšem při výuce podporováni v rozvoji odborného jazyka prostřednictvím jasných výstupů jak v komunikaci, tak v písemné formě, postupně se to daří. Důležité je uvědomit si, že veškerý (i odborný) obsah se učíme i vyjadřujeme pomocí jazyka. To znamená, že výuka (odborného) obsahu je neodmyslitelně spjata s výukou (odborného) jazyka. A naopak.