Příprava k maturitě

S dívkou jménem Afnan jsem byla seznámena v roce 2018 na konci prázdnin prostřednictvím organizace IQ Roma Servis, která mimo jiné poskytuje doučování žákům a studentům v předmětech, v nichž zaostávají. Afnan měla před sebou čtvrtý ročník SOŠ se zaměřením na sociální činnost a mým úkolem bylo jí pomoci s přípravou na písemnou maturitní zkoušku z ČJ.

Od Afnan jsem se dozvěděla něco málo z jejího života: do ČR přicestovala z Iráku na podzim v r. 2009 s matkou a dvěma malými sourozenci. Bylo jí 15 let. Záhy nastoupila rovnou do 9. třídy, kde se bez jakékoli předchozí přípravy zapojila do výuky. Žádným kurzem češtiny pro cizince nikdy neprošla, vše se snažila improvizovaně a s pomocí některých ochotnějších učitelů a kamarádů zvládnout sama. Její charakteristickou vlastností je nezměrná houževnatost až urputnost a obrovská píle. Přes různé překážky a neúspěchy je ochotná pracovat do úmoru a svému snu získat vysokoškolské vzdělání v některém medicínském oboru podřizuje úplně vše.

Z 9. třídy se jí podařilo udělat přijímací zkoušky na soukromé gymnázium, odkud po roce musela odejít, protože propadla z ČJ. Ostatní předměty, říká Afnan, jakž takž zvládala. Na základě rozdílových zkoušek byla přijata na střední zdravotnickou školu, kde se našla. Zejména v praktických předmětech byla úspěšná a lékař, do jehož ordinace docházela na praxi, pak zaslal ředitelství školy pochvalný dopis, který byl zveřejněn na školních webových stránkách.

Ve druhém ročníku začala hodně stonat, takže i vysoká absence se zřejmě podepsala na jejím vyloučení. Krom toho zase propadla z ČJ. To je Afnan 18 let a opět je vlnou neúspěchu vyhozena na břeh. Onemocněla únavovým syndromem, který ji na zhruba tři roky vyřadil z běžného života jejích vrstevníků.

Po tomto údobí, které zanechalo na jejím zdravotním stavu trvalé následky (potíže s pamětí, vracející se ataky její diagnózy), se přesto znovu ještě „vzchopila“ a podařilo se jí dostat na SOŠ. Na prahu 4. roč. s ní přicházím do kontaktu já coby učitelka ČJ se zaměřením na výuku češtiny pro cizince.
Z jejího mluveného projevu není na první poslech patrné, že je cizinka, dobře si osvojila intonaci jazyka. Agramatické vyjadřování na sebe však brzy upozorní. Její čeština je velmi svérázná, ovšem svým způsobem i půvabná. Velmi dobře takřka všemu rozumí, a protože 10 let na ní spočívá díl zodpovědnosti za fungování jejich rodiny, dokáže se na všem domluvit a vše vyjednat. Její sourozenci, kteří jsou zde od mateřské školy, mluví bez akcentu a naprosto dokonale, oba dva studují na SŠ.

S Afnan jsem zkusila začít „od píky“, protože jsem si myslela, že korekce všech možných agramatismů by mohla za součinnosti toho, co už za uplynulé roky improvizovaně a doslova za pochodu pochytila, proběhnout v krátkém čase. Po několika setkáních ale bylo jasné, že snaha narovnat špatné, možná ani neexistující základy jazyka se míjí účinkem. Jakákoli pravidla a jejich provázanost vnášely do jejího systému jazyka, který si za ta léta vytvořila, naprostý chaos. A my jsme hrály o čas. Materiály z PPP, které mi posléze dala k nahlédnutí, navíc potvrdily řadu výukových dysfunkcí.

Přestože ji neúspěchy na poli ČJ provázely od počátku a vlastně podvakrát zapříčinily její odchod ze školy, nevytvořila si k ní vyloženě averzi, ale zablokovala se. Ze slohu nikdy nedostala lepší známku než pětku – problémy s logickou výstavbou textu, nedostatečná slovní zásoba a pochopitelně nemožnost rozlišovat různé stylové roviny, neznalost obtížného pravopisu, totální chaos ve skloňování a časování…

Afnan se ale nemohla věnovat soustavně jen ČJ – slohu. Ač dělala, co bylo v jejích silách, ve hře byl ještě didakticky maturitní test, který sumarizuje obrovské množství znalostí, a literatura. K tomu spousta odborných předmětů. Nakonec jsem Afnan v průběhu roku pomáhala i s ostatními předměty jako např. s psychologií a pedagogikou, na které byly vyučujícími kladeny vysoké požadavky a ona v nich chtěla stůj co stůj obstát. A dařilo se jí to. Dokáže se naučit kvanta odborného učiva takřka zpaměti, i když tomu občas ne úplně rozumí. Přese všechny překážky je v rámci svých možností nesmírně ctižádostivá, zodpovědná a na výuku se po celou dobu – na rozdíl od mnoha svých českých spolužáků – systematicky připravovala.

Její obrovskou píli korunoval maturitní úspěch z odborných předmětů, čeština a částečně bohužel i angličtina jí však zůstaly do dalšího kola. Ke splnění písemné práce z ČJ jí chyběl jeden bod, v didaktickém testu to bylo o něco více a u ústní zkoušky se dle mého názoru skloubila dlouhodobá averze vyučující z ČJ spolu s maturitní otázkou, při níž neměla šťastnou ruku – rozbor Krále Lávry K. H. Borovského. Jak kuriózní znalosti si musí osvojit člověk, který zažil v dětství válku, i s kořeny byl vytržen z domova, mateřštinu musel vyměnit za nepochopitelnou změť zvuků, a přesto bojuje, leč zbraněmi své obrovské touhy, dál.

Aktuálně:
Afnan skládala opravnou maturitu na podzim 2019 (jeden den angličtinu, druhý den češtinu). Nakonec uspěla u všech částí maturitní zkoušky z AJ. A dokonce uspěla u ústní části maturity z ČJL (vytáhla si Babičku). Didaktický test a písemnou práci z ČJL bohužel neudělala a na jaře 2020 jí čekají poslední pokusy.

Murad pochází z Kazachstánu a do České republiky přijel na začátku května 2008 s rodiči a mladší sestrou Fatimou. Otec požádal o mezinárodní ochranu (azyl) z politických důvodů a po třech letech on i členové jeho rodiny azyl v České republice dostali. Murada bavila informatika a matematika, proto si v Kazachstánu po ukončení jedenáctileté školní docházky vybral informatiku za svůj obor i na vysoké škole. V polovině prvního ročníku ale odjeli, a tak musel začít znovu v nové zemi.

O pět let mladší Fatima to měla jednodušší – týden po příjezdu začala chodit do vyrovnávací třídy v pobytovém středisku a po prázdninách už chodila do sedmé třídy ve městě. Murad chtěl studovat informatiku v českém jazyce, proto se první rok intenzivně věnoval češtině a přijímací zkoušky na informatiku chtěl dělat až za rok. Situace rodiny nebyla zpočátku vůbec jednoduchá a zvládnout přijímací zkoušky po roce bylo pro Murada nakonec nemožné. Česky se domluvil celkem obstojně, ale zvládnout češtinu jako odborný a vyučovací jazyk pro něj bylo velmi těžké.

Později, když už mohli rodiče pracovat, se celá rodina přestěhovala do Prahy. Jelikož nebyl přijatý na vysokou školu a sehnat práci taky nemohl, rozhodl se pro studium na střední škole, aby tak zvýšil své šance u přijímacích zkoušek v příštím roce. Protože střední školu už měl Murad dokončenou (maturitní vysvědčení z Kazachstánu měl s sebou v ČR), nebyl problém s přijetím do posledního ročníku soukromé česko-ruské školy. Finanční situace rodiny, ale byla taková, že si tuto školu nemohli dovolit. Protože na školách, kde se nemusí platit školné, neuspěli, nevěděli, jak danou situaci řešit. Známý rodičům poradil, aby se obrátili na sdružení META, které se specializuje na poradenství cizincům v oblasti vzdělávání. Pracovnice METY pomohla vyjednat prominutí školného a zařídit Muradovi doučování z češtiny a tak v září nastoupil do čtvrtého ročníku.

Před maturitní zkouškou se ukázalo, že si střední škola neověřila, zda má Murad uznanou povinnou školní docházku z Kazachstánu v České republice. Bez nostrifikace ho nechtěli pustit k maturitě (a vlastně ho ani neměli přijmout). S pomocí METY tedy začal urychleně řešit uznání základní školy. Za normálních okolností by potřeboval ověření vysvědčení Apostilou (zjednodušená legalizační doložka), protože ale byl žadatelem o mezinárodní ochranu, mohl místo toho napsat čestné prohlášení o tom, že nemůže kontaktovat úřady v zemi svého původu.

Muradovi zbývalo jen velmi málo času. Pokud by krajský úřad nestihl vydat nostrifikační doložku do termínů maturit, zbývala mu pouze jediná možnost – požádat si o uznání rovnocennosti středoškolského vzdělání. Tam však bylo téměř jisté, že by kvůli nostrifikačním zkouškám nestihnul přijímačky na vysokou školu, na které se celý rok připravoval. Protože středoškolská docházka je v Kazachstánu o dva roky kratší, a rovněž neměl doklady opatřené Apostilou, musel by počítat s větším počtem nostrifikačních zkoušek, než je běžné u dokladů o vzdělání, které Apostilu mají. Byla by to v podstatě také taková maturitní zkouška, jen s pravděpodobností, že bude až z osmi předmětů.

Situace byla napjatá, ale nakonec nostrifikace povinné školní docházky dopadla dobře a Murad stihl úspěšně odmaturovat i absolvovat přijímací zkoušky. Protože maturoval z češtiny, nepotřeboval dělat přijímací zkoušky z češtiny pro cizince. I tak to pro něj bylo velmi těžké. Ještě obtížnější ale pro něj je na škole se udržet. Jen díky své velké motivaci, snaze a snad i talentu už má dnes za sebou druhý rok studia na ČVUT.