SŠ

Isabelle je z Nigérie. Do České republiky přijela před pěti lety, když jí bylo 20 let a před dvěma lety zde získala azyl. Po vyřešení pobytových záležitostí, bydlení a toho nejdůležitějšího si chtěla najít práci a pokračovat ve studiu. Z pochopitelných důvodů nemohla kontaktovat úřady v zemi původu a tak měla cestu za dalším vzděláním poněkud více komplikovanou. Od sociální pracovnice v pobytovém středisku dostala kontakt na sdružení META, které jí může pomoci s výběrem dalšího studia, uznáním střední školy a s hledáním práce. Pracovník METY jí asistoval i v průběhu celého procesu uznávání jejího vzdělání ze střední školy (nostrifikace).

Jelikož nebylo možné pravost razítek a podpisů na jejím maturitním vysvědčení ověřit, musela napsat čestné prohlášení s odůvodněním situace a přiložit ho k vyplněné žádosti společně s notářsky ověřenými a soudním tlumočníkem přeloženými kopiemi diplomu a jeho dodatku. Odbor školství krajského úřadu jí pak v rozhodnutí předepsal celkem sedm zkoušek pro ověření jejích znalostí a tyto zkoušky bylo potřeba vykonat do určitého data, kdy měla předložit protokol o vykonání zkoušek. Ve škole, kam se šla domluvit kvůli termínům, dostala okruhy otázek, které může z jednotlivých předmětů čekat, a seznam doporučené literatury.

Asi není třeba dodávat, jak je obtížné připravit se na sedm zkoušek, které probíhají podobně jako maturitní zkouška. Isabelle navíc ukončila školu před pěti lety, od té doby do školy nechodila a v předmětech jako je zeměpis a dějepis se učila úplně jinou látku. Veškerý volný čas od té doby věnovala přípravě ke zkouškám, ale jak sama říkala, věděla, že se nestihne naučit všechno. Kromě samostudia jí pomáhali i dva dobrovolníci a stážistka z METY.

Z každého předmětu měla jeden řádný a jeden opravný termín. Některé dny měla naplánované zkoušky dvě. Stačilo, kdyby z jediného předmětu zkoušku neudělala a musela by vše opakovat od začátku. Největší trému měla před první zkouškou, protože si neuměla představit, jak to bude probíhat. Jedinou věcí, která Isabelle trochu uklidňovala, bylo to, že mohla zkoušku skládat v angličtině za přítomnosti soudního tlumočníka. Postupně, jak přibývala jedna úspěšně absolvovaná zkouška za druhou, začínala Isabelle věřit, že by to mohla zvládnout. Ze dvou předmětů musela dělat zkoušku v opravném termínu, ale nakonec to dokázala.

Murad pochází z Kazachstánu a do České republiky přijel na začátku května 2008 s rodiči a mladší sestrou Fatimou. Otec požádal o mezinárodní ochranu (azyl) z politických důvodů a po třech letech on i členové jeho rodiny azyl v České republice dostali. Murada bavila informatika a matematika, proto si v Kazachstánu po ukončení jedenáctileté školní docházky vybral informatiku za svůj obor i na vysoké škole. V polovině prvního ročníku ale odjeli, a tak musel začít znovu v nové zemi.

O pět let mladší Fatima to měla jednodušší – týden po příjezdu začala chodit do vyrovnávací třídy v pobytovém středisku a po prázdninách už chodila do sedmé třídy ve městě. Murad chtěl studovat informatiku v českém jazyce, proto se první rok intenzivně věnoval češtině a přijímací zkoušky na informatiku chtěl dělat až za rok. Situace rodiny nebyla zpočátku vůbec jednoduchá a zvládnout přijímací zkoušky po roce bylo pro Murada nakonec nemožné. Česky se domluvil celkem obstojně, ale zvládnout češtinu jako odborný a vyučovací jazyk pro něj bylo velmi těžké.

Později, když už mohli rodiče pracovat, se celá rodina přestěhovala do Prahy. Jelikož nebyl přijatý na vysokou školu a sehnat práci taky nemohl, rozhodl se pro studium na střední škole, aby tak zvýšil své šance u přijímacích zkoušek v příštím roce. Protože střední školu už měl Murad dokončenou (maturitní vysvědčení z Kazachstánu měl s sebou v ČR), nebyl problém s přijetím do posledního ročníku soukromé česko-ruské školy. Finanční situace rodiny, ale byla taková, že si tuto školu nemohli dovolit. Protože na školách, kde se nemusí platit školné, neuspěli, nevěděli, jak danou situaci řešit. Známý rodičům poradil, aby se obrátili na sdružení META, které se specializuje na poradenství cizincům v oblasti vzdělávání. Pracovnice METY pomohla vyjednat prominutí školného a zařídit Muradovi doučování z češtiny a tak v září nastoupil do čtvrtého ročníku.

Před maturitní zkouškou se ukázalo, že si střední škola neověřila, zda má Murad uznanou povinnou školní docházku z Kazachstánu v České republice. Bez nostrifikace ho nechtěli pustit k maturitě (a vlastně ho ani neměli přijmout). S pomocí METY tedy začal urychleně řešit uznání základní školy. Za normálních okolností by potřeboval ověření vysvědčení Apostilou (zjednodušená legalizační doložka), protože ale byl žadatelem o mezinárodní ochranu, mohl místo toho napsat čestné prohlášení o tom, že nemůže kontaktovat úřady v zemi svého původu.

Muradovi zbývalo jen velmi málo času. Pokud by krajský úřad nestihl vydat nostrifikační doložku do termínů maturit, zbývala mu pouze jediná možnost – požádat si o uznání rovnocennosti středoškolského vzdělání. Tam však bylo téměř jisté, že by kvůli nostrifikačním zkouškám nestihnul přijímačky na vysokou školu, na které se celý rok připravoval. Protože středoškolská docházka je v Kazachstánu o dva roky kratší, a rovněž neměl doklady opatřené Apostilou, musel by počítat s větším počtem nostrifikačních zkoušek, než je běžné u dokladů o vzdělání, které Apostilu mají. Byla by to v podstatě také taková maturitní zkouška, jen s pravděpodobností, že bude až z osmi předmětů.

Situace byla napjatá, ale nakonec nostrifikace povinné školní docházky dopadla dobře a Murad stihl úspěšně odmaturovat i absolvovat přijímací zkoušky. Protože maturoval z češtiny, nepotřeboval dělat přijímací zkoušky z češtiny pro cizince. I tak to pro něj bylo velmi těžké. Ještě obtížnější ale pro něj je na škole se udržet. Jen díky své velké motivaci, snaze a snad i talentu už má dnes za sebou druhý rok studia na ČVUT.