Práce s příběhy krok za krokem

Nejprve je nutné zvolit vhodné téma. Téma by mělo být dostatečně široké, aby se do něj vešla celá škála možných příběhů, a mělo by v sobě mít nějaké napětí. V tomto kontextu také zmiňujeme, že je potřeba volit téma v souvislosti s konkrétní skupinou. Někde by např. téma jízdy na kole vůbec nebylo napínavé, v naší skupině holandských muslimek to však byla velmi horká záležitost, která ke zpracování přímo vybízela.

Účastníci by k tomuto tématu měli najít nějaký vztah. Toho lze dosáhnout např. tak, že si účastníci vypráví své „mikropříběhy“ na dané téma. Skupině tedy ponecháme nějaký čas, aby si každý vzpomněl na nějaké skutečné události, které s tématem souvisejí. V malých skupinkách si mohou účastníci tyto své „mikropříběhy“ vyprávět.

Účastníci musí příběh vymyslet. Zde se dostáváme k nejsložitější části metody, protože tvorba příběhů většinou probíhá pod určitým časovým tlakem, a proto může být obtížné přijít se skutečně kreativním nápadem, který lze do příběhu zpracovat. Tady je dobré účastníkům pomoci např. tak, že si vyberou jeden z „mikropříběhů“, který se k tématu váže, a ten rozvedou do epické šíře a popustí při jeho zpracování uzdu fantazii. Další možnost je, že ze svých „mikropříběhů vyberou opakující se témata a ty pak „obují“ do nějakého zajímavého děje.

Tvorba storybordu – podstatou tvorby příběhů je zápletka. Příběh se skládá z jednotlivých obrazů, které děj nejprve rozehrávají, gradují v zápletce a tu pak nakonec řeší. Správný příběh se tedy skládá ze série konkrétních obrazů. Metoda, která k jejich vymyšlení může pomoci, se nazývá storyboard.

Storyboard jsou vlastně malované sekvence obrazů příběhu - jinými slovy - načrtnuté jednotlivé scény. Ať už se finální příběh předvádí v podobě sekvence komentovaných fotografií nebo malé improvizované divadelní hry, je vždy dobré kostru příběhu ztvárnit pomocí storyboardu.

Jako příklad mohu uvést příběh Jak jsem toužila po burce

Když jde na Kubě osamělá žena po ulici, nemá to věru lehké. Kubánští muži se snaží vždy dát najevo obdiv k ženině postavě, což patří k místnímu bontonu. Vyjadřují to obdivným hlasitým pomlaskáváním a pohvizdováním. Pokud jde tedy žena po ulici, permanentně se kolem ní tyto zvuky ozývají, což zvláště pro emancipovanou Evropanku nemusí být nejpříjemnější. Po dvou týdnech pobytu jsem se šla půl dne před odletem letadla projít po Malacomu.

Malacom je taková dominanta Havany – je to promenáda vedoucí po břehu moře, od moře samotného ji odděluje jen nízká zídka, na které spousta Kubánců posedává. Za zdí už je rovnou moře. Šla jsem tedy ten poslední den před odletem ještě na procházku a tak trochu jsem se chtěla s Kubou rozloučit. Jak jsem dva týdny snášela pomlaskávání celkem statečně, dnes mi došla trpělivost. Když se za mnou půl hodiny neustále ozývalo ccsssss, sssss, iiiiuuiiiiii, v jednom okamžiku jsem se neudržela a na syčícího Kubánce jsem také strašně zasyčela, což jsem doprovodila ještě nepříčetnou grimasou.

Na to dotyčný ale nebyl vůbec připravený a jak se lekl, skulil se k mému velkému zadostiučinění po zádech přímo do moře. To však nic nezměnilo na tom, že při dalším pochvalném zahvízdnutí jsem v hloubi svého srdce nakonec toužila po burce, která by mě před nimi ochránila.

Storyboard k tomuto příběhu by vypadal asi takhle:

.....

Převedení storyboardu do reprodukovatelné podoby – tato část patří většinou k těm nejzábavnějším. Příběh už je vymyšlen a nyní je potřeba storyboard převést do příběhu samotného. Ten pak může být ztvárněn pomocí fotek s komentáři (to je varianta, která se často používá na internetu), komentovaných sousoší (které se pak předvádí před celou skupinou), komiksu nebo divadelního kusu (také se předvádí před skupinou).