Orální historie
Popularita této metody v poslední době značně roste, a to v mnoha odvětvích humanitních věd – soudobou historií a s ní spojeným kvalitativním výzkumem počínaje a pedagogickou prací konče (Cohen 1999). Pokud bychom chtěli vytvořit nějakou definici toho, co metoda oral history vlastně je, museli bychom se asi nejspíše podívat na to, jak probíhá. Je zde totiž vždy někdo, kdo přebírá roli tazatele a někdo, kdo na položené otázky odpovídá. Tato základní forma se dá použít pro velké množství účelů.
Ve výzkumu je např. snaha sesbírat co nejvíce konkrétních lidských zkušeností a pomocí nich nějak interpretovat realitu, která nás obklopuje. Taková metoda se pak hodí zejména pro popsání neznámých jevů a jako příklad jejího využití je možno uvést např. studii „Vítězové – poražení“ (Vaněk a Urbášek, 2005), která sbírá vyprávění jednak bývalých komunistických funkcionářů, a jednak bývalých představitelů politické opozice v Československu v době před rokem 1990. Následné studie pak interpretují tato interview a snaží se odpovědět na nejasnosti ohledně toho, jak totalitní systém fungoval, jak je možné, že se tak dlouho udržel u moci a na základě jakých principů se to dělo.
V česko-německé práci je pak orální historie často používána ke zmapování příběhů lidí v průběhu a na konci druhé světové války. Příkladem jsou knihy od Aleny Wágnerové.
Co se pedagogické práce týče, je možno využít metodu orální historie dvojím způsobem. Jedna varianta je, že každý účastník/student najde svého „informátora“ a s ním vede rozhovor na dané téma. Když se skupina opět sejde, referují jednotliví účastníci o svých rozhovorech a hledají shodné a rozdílné zážitky.
Druhou variantou je beseda s pamětníky, kdy je jeden pamětník pozván do skupiny a s ním je veden rozhovor.
V interkulturní práci je možno využívat orální historii hlavně jako metodu, která pomůže zprostředkovat zkušenosti lidí pocházejících z odlišných kulturních prostředí. Pokud se totiž dotyčný ve svém běžném okolí nesetkává s jinakostí a odlišnostmi, může pro něj být těžké představit si konkrétní situace. Orální historie je metoda vhodná právě k tomu, aby dotyčný získal první zkušenosti tohoto druhu.
Úkolem pedagoga je pomoci rozhovor dobře připravit, a to jak po stránce vedení rozhovoru, tak i po stránce obsahové.
V rámci tohoto krátkého úvodu k orální historii není dostatek prostoru k tomu, abychom popsali metodu do detailu, rádi bychom spíše upozornili na základní principy a doporučili další zdroje, kde se lze dozvědět více praktických rad.
V případě využívání metody orální historie pro pedagogickou práci je každopádně vhodné připravit tazatele především na to, jak mají klást otázky a v jakém pořadí. Dále je dobré trénovat aktivní naslouchání. Více k těmto tématům je možno najít např. v materiálech Minnesota Historical Society Oral History Office nebo Smithsonian Institution (viz seznam literatury).
Dalším důležitým bodem je také příprava otázek pro rozhovory. Pokud totiž nejsou otázky položené vhodně, sklouzává dotazovaný k příliš obecným výpovědím, které pak postrádají dramatičnost a zvláště tazatele-začátečníka mohou odradit. Volba otázek samozřejmě závisí na účelu, pro který je rozhovor veden. Pokud se zde však přidržíme interkulturní tematiky, předpokládejme, že cílem je, dozvědět se co možno nejvíc o odlišném životním stylu, hodnotových měřítkách, zvycích a rituálech dotazovaného.
Tipy na takové otázky, které mohou v rozhovoru pomoci, je možno najít např. v knize od Hildy Hernandez (1989: 198 - 199), a jsou to např.:
- Jak je definován úspěch?
- Jaké způsoby chování náleží k práci a které ke hře?
- Jaký je cíl vzdělání?
- Co je vnímáno jako svaté a co jako sekulární?
Tyto dva body platí pro obě varianty využívání orální historie – rozhovory jednotlivců nebo beseda s pamětníkem. V případě besedy je pak navíc nutno dobře zvládnout moderaci setkání.
Pozn. autora: část tohoto textu je převzata a upravena z Moree & Bittl (2008).
Literatura:
Cohen, C. (1999). A Patchwork of our Lives: Oral history Quilts in Intercultural Education. Electronic Magazine of Multicultural Education, V. 1, No. 3.; http://www.eastern.edu/publications/emme/1999summer/cohen.html
Hernandez, H. (1989). Multicultural Education, a Teachers Guide to Content and Process. USA.
Moree, D. & Bittl, K-H. (2007). Dobrodružství s kulturou; transkulturní učení v česko-německé práci s mládeží. Plzeň: Koordinační centrum česko-německých výměn mládeže Tandem.
Oral History Association Office. (1996). Oral history interview tips. http://www.oham.org/how/interviewtips.html
Smithsonian Instituttion. (2003). The Smithsonian folklife and Oral history Interviewing guide. http://www.folklife.si.edu/resources/pdf/InterviewingGuide.pdf
Vaněk, M. & Urbášek, P. (ed.) (2005). Vítězové – poražení. Praha: Ústav pro soudobé dějiny a Prostor.
Wágnerová, A. (2000). Neodsunuté vzpomínky. Prostor.
Internet:
Oral History Association of Minnesota http://www.oham.org/how/interviewtips.html
