Než začnu plánovat
Důvodů, proč se pedagog má nebo nemá chuť pustit do nějaké konkrétní aktivity v oblasti MKV, může být celá řada.Výzkum, který proběhl na několika školách v letech 2004 – 2007, ukázal, že pedagogové se v tomto ohledu dělí do několika skupin (Moree, 2008).
Zásadní je, do jaké míry pedagog vnímá cíle MKV jako něco, co potřebuje každý člověk pro úspěšnou socializaci, a do jaké míry je naopak vnímá jako něco zcela odtrženého od života. Velkou roli hraje také osobní zkušenost a to, jak změnila pohled na svět dotyčného.
Pedagogové se podle těchto kritérií dělí na ty, kteří aktivně vyhledávají způsob, jak MKV do výuky začlenit, a pak na ty, kteří to dělají jen z důvodu vnějšího tlaku. Mezi těmito dvěma póly samozřejmě existuje celá škála názorů. Pro všechny však platí, že před začleněním některé konkrétní aktivity je dobré tyto vlastní postoje analyzovat. Proč?
Zkusíme to ukázat na následujícím příkladu:
Lektorce MKV se na jednom kurzu pro učitele podle jejích slov pracovalo velmi obtížně. Atmosféru ve skupině kurzistů demonstrovala drobnou událostí, která se odehrála během jedné z přestávek. Jeden z učitelů – občankář, kterému se probírané téma očividně nezamlouvalo, řekl o přestávce své kolegyni tak, aby to lektorka slyšela, že by „ruku Romovi nikdy nepodal“.
Vzhledem k tomu, že zmíněný učitel vyučoval občanskou výchovu, by bylo logické, aby právě on začleňoval multikulturní výchovu jako součást svého předmětu. Jenže jeho postoje jsou v přímém rozporu s cíli multikulturní výchovy. Takový člověk by měl být především upřímný sám k sobě a neměl by se o uchopení multikulturní výchovy pokoušet ani pod vnějším tlakem školské reformy.
Takovýto příklad je možná extrémní. Demonstruje ale hezky základní dilema, se kterým se řada učitelů může potýkat – mnohým se nutně nemusí z jakýchkoli osobních či strukturálních důvodů chtít do multikulturní výchovy investovat energii.
Tito učitelé by si to měli nejprve přiznat sami sobě a následně takové poznání nějak odrazit ve své práci – možná o tom komunikovat s vedením školy, s ostatními kolegy, domluvit se, že budou implementovat jiné průřezové téma a od multikulturní výchovy upustí.
Taková situace je rozhodně pozváním k tomu, aby se celý kolektiv zamýšlel nad tím, jak umožnit jednotlivým pedagogům autenticitu v jejich výuce. Pokud do autentické pedagogiky patří i to, že se dotyčný rozhodne multikulturní výchovu neučit, mělo by to být ve škole transparentně řešeno a danému pedagogovi by to mělo být umožněno. Když totiž bude takový pedagog nucen k tomu, aby multikulturní výchovu přes svůj osobní odpor k této disciplíně zařazoval, může se stát, že vlastně při výuce dosáhne pravého opaku, než jsou její cíle. Učitel totiž může implicitně předávat žákům a studentům své negativní postoje a ve výsledku se jeho aktivita může stát kontraproduktivní.
Ať již mají pedagogové pozitivní či negativní názory na MKV a čelí tlaku ji přes tyto své postoje aktivně začleňovat, doporučujeme především u obou skupin hledat taková témata, která dotyčného zajímají, na která jsou zvědaví. Pokud např. pedagog, který nemá chuť pracovat s MKV, zažil ve své rodině někoho, kdo musel odejít do exilu z politických důvodů, a tato skutečnost ho zajímá, může pravděpodobně snadněji hledat témata, která souvisí s tématem odchodu ze země původu, může např. pozvat hosty, kteří o takové zkušenosti mohou se studenty diskutovat apod.
Pozn. autora: část tohoto textu je převzata a upravena z příručky Moree & Varianty (2008). Literatura:
Moree, D. & Varianty (2008). Než začneme s multikulturní výchovou. Praha: Člověk v tísni, o.p.s. ISBN 978-80-86961-61-3.
