Kontext aneb v jaké třídě učím?

Při přípravě konkrétní výuky je třeba dbát do velké míry také na to, v jaké třídě se bude hodina odehrávat. Pro lepší názornost uvádíme několik příkladů dobré i špatné praxe, na kterých se ukazuje, že uvažování o konkrétním třídním kolektivu je důležité z několika důvodů a opět úzce souvisí s cílem a zvolenými metodami.

Faktory, které ovlivňují pohled na multikulturní výchovu

Přítomnost dětí-cizinců ve třídě může vyvolat několik možných dynamik.

Takové žáky je samozřejmě potřeba integrovat a tomuto procesu je obvykle třeba pomoci, za což nese zodpovědnost především pedagog. Děti na jeho aktivity mohou a nemusí reagovat, často najdou své vlastní možnosti, jak se do kolektivu zařadit, nicméně určité rituály (jako např. začleňování nějakého zajímavého aspektu z prostředí daného dítěte) mohou sloužit jako pomůcka pro jejich úspěšnou integraci, kterou lze navíc dobře propojit právě s oblastí multikulturní výchovy.

Na příkladech z praxe však můžeme dobře vidět, jak teoretický koncept multikulturní výchovy a konkrétní zvolené metody mohou rozhodnout o úspěchu či propadu takových aktivit. V prvním i druhém příkladu se učitel snažil začlenit dítě s využitím jeho kulturního zázemí.

V prvním případě vycházela paní učitelka z tzv. kulturně-standardního modelu – chtěla, aby holčička přinesla do třídy typické vietnamské cukroví. Dívka byla navíc jediná, kdo cukroví přinesl. Její odlišnost zde byla redukována na jídelní zvyky reprezentující jakoby celou skupinu, aniž by byl dán prostor pro vyjádření toho, co holčička sama ráda nebo nerada. Navíc cukroví bylo v tomto případě tak odlišné, že v našem prostředí nakonec působilo spíše jako faktor oddělující než integrující.

V druhém příkladu pan učitel vycházel spíše z individuálního pohledu na žáka. Nechtěl po něm nic typického, pouze, aby využil své osobní zkušenosti z Ukrajiny. Učitel navíc zařídil celou situaci tak, aby i ostatní žáci mohli z této zvláštní schopnosti něco využít pro sebe k rozšíření svých kulturních obzorů.

V takovýchto případech je důležité volit aktivity, které ve svých důsledcích budou mít integrativní funkci. Toho lze dosáhnout především tím, že konkrétní dítě není vnímáno jako představitel určité kulturní skupiny, ale má možnost pojmenovat, jak je to či ono zvyklé dělat doma konkrétně jeho rodina. Otázky by tedy nikdy neměly znít „jak se to dělá ve Vietnamu?“ nebo „jak to dělají Vietnamci?“, ale spíš – „Suong, jak slavíte Vánoce vy u vás doma?“

Právě možnost poukázat na individuální příběh a hledat třeba rozdíly i shody s ostatními ve třídě může pro všechny sloužit jako velké obohacení. Děti, které se chtějí integrovat, mají menší či větší potřebu o své odlišnosti hovořit. Proto by konkrétní způsob integrace měl být dopředu s dotyčným dítětem, eventuálně s jeho rodinou prodiskutován.

• Jednou z možností, jak integraci pomoci, je udělat jakousi burzu – nejen dítě pocházející z jiného prostředí, ale všechny děti mohou přinést ukázku vánočního cukroví a mohou hledat podobnosti a rozdíly – tuto metodu lze využít u práce s jednotlivými zvyky, symboly, rituály apod.

Děti tak dostanou možnost prezentovat rozdíly a podobnosti reálně přítomné v jejich kolektivu, aniž by byly nuceny reprezentovat nějakou skupinu.

Ve třetím příkladě bylo téma zvoleno nevhodně. Ve řídě, kde jsou integrované romské žákyně a v rámci multikulturní výchovy je promítán film o vyloučených příslušnících stejné etnické skupiny, pak takováto metoda může de facto katapultovat dříve integrované žákyně do pozice menšiny, která navíc musí před většinovými žáky obhajovat svou vlastní etnickou příslušnost. Taková dynamika působí namísto integrativně značně odstředivě a může mít zásadně neblahé důsledky pro vztahy ve třídě.

Při přemýšlení o kontextu konkrétní třídy je tedy vždy zapotřebí uvažovat o tom, jaké aktivity budou mít integrativní důsledky a které vyvolají naopak efekt vyloučení nebo přiřazení atributů jinakosti.

Chtěli bychom však upozornit na to, že nejde o to nepracovat s rozdíly. Naopak, rozdíly mohou být velkým zdrojem inspirace a obohacení. Důležité však je, aby nebyly interpretovány skupinově (všichni Vietnamci…) a aby každé dítě mohlo vždy vystupovat samo za sebe, a nikoli jako představitel nějaké komunity.

Pozn. autora: část tohoto textu je převzata a upravena z příručky Moree & Varianty (2008). Literatura:

Moree, D. & Varianty (2008). Než začneme s multikulturní výchovou. Praha: Člověk v tísni, o.p.s. ISBN 978-80-86961-61-3.