Co mě zajímá? Co se mnou hýbe?

Zkuste si představit situaci, kdy si připravujete výuku na příští týden a usoudíte, že byste se rádi dotkli i něčeho z multikulturní výchovy.

Jaké téma vás osobně zajímá? Zkuste si napsat jedno nebo dvě témata, která mají pro vás nějakou relevanci. Zažili jste v poslední době nějakou situaci, která souvisí s vaší představou o multikulturním soužití a která vás nějak rozrušila (ať už pozitivně či negativně)? Bylo těžké najít odpovědi na tyto otázky?

Dovolili jsme si je položit proto, abychom se na chvíli zastavili u kroku, který by měl každý pedagog udělat ještě předtím, než se pustí do vymýšlení konkrétních aktivit se studenty. Vzhledem k tomu, že je multikulturní výchova disciplína, která se dotýká celého člověka – jeho rozumu, jednání i prožitků –, zasahuje na těchto úrovních nejen studenty, ale také pedagogy.

Důležité je uvědomit si, že pokud nebudeme vědět, co s námi určité téma dělá, jak ho máme zažité a co v nás evokuje, s velkou pravděpodobností si ve třídě bude téma pohrávat s námi, a nikoli my s ním. Takové pohrávání se většinou projeví v naší neschopnosti najít odpověď na otázku položenou ze strany studentů, a nejistotou ohledně toho, zda smíme říci vlastní názor, jestli máme nějakou vlastní autentickou zkušenost a podobně.

Zkrátka, pokud téma nemáme sami dostatečně zpracované, nebudou ho mít zpracované ani naši studenti. Proto je potřeba začít u sebe. Nejlepší začátek je najít téma, které je pro toho kterého pedagoga důležité, zajímavé, smysluplné a s kterým má nějakou vlastní zkušenost. Později lze samozřejmě volit i témata, která nám nejsou takto blízká – myšlenkový postup bude stejný: vždy bychom si měli položit nejdříve otázku, co dělá téma se mnou samým.

Nabízíme opět jeden praktický příklad.

Pokud v rámci výuky uvažujete např. o tom, že se zaměříte na téma diskriminace, otázky, které byste si měli položit, jsou např.:

• Zažil/a jsem někdy ve svém životě jakoukoli diskriminaci (např. jako žena: „Nemůžeš kandidovat na ředitelku, ženská patří k plotně a dětem…“ nebo jako učitelka: „Všechny učitelky jsou hysterické, s tou se nebudu ani bavit…“ nebo jako máma dětí: „O vašem dítěti tady rozhoduji já a vy budete poslouchat…“ nebo jako ředitel školy, který se bojí přijmout mladou učitelku, protože by mohla otěhotnět a on bude muset opět shánět náhradu atd.)?
• Byl/a jsem někdy na straně útočníka, oběti nebo svědka určité diskriminace?
• Co jsem v danou chvíli cítil/a a dělal/a?
• Mám dodnes nějaké nejistoty ohledně toho, jak jsem se tehdy měl/a zachovat?
• Jaké konkrétně?
• Pokud by se obdobná situace znovu opakovala, co bych dnes udělal/a jinak?
• S čím bych si opět nevěděl/a rady?

Takové a podobné otázky nám mohou pomoci najít nějaký osobní vztah k tématu. Jiný vztah k tématu diskriminace bude mít pravděpodobně ten, kdo takovou situaci opakovaně zažíval jako oběť, a jinak se bude na téma dívat ten, kdo třeba sám v životě rozhodl o něčí diskriminaci. Jinak bude s tématem pracovat někdo, kdo diskriminaci zažil v nedávné době, a jinak ten, kdo si ji pamatuje ze svého dětství.

Tato sebereflexe nás v první chvíli nepřivede ke konkrétní výukové aktivitě, může nám ale zásadně napomoci při řešení dalších potřebných kroků. Ve finále se často právě díky ní podaří naše zkušenosti využít velmi kreativním způsobem jak při přípravě tématu, tak při práci ve třídě.

Pozn. autora: část tohoto textu je převzata a upravena z příručky Moree & Varianty (2008). Literatura:

Moree, D. & Varianty (2008). Než začneme s multikulturní výchovou. Praha: Člověk v tísni, o.p.s. ISBN 978-80-86961-61-3.