Pořád se pere
Tenge je v Česku deset měsíců. Chodí do třetí třídy v malé škole nedaleko Prahy. Přestože je hodně komunikativní a velmi bystrý, jazyk se mu neučí tak rychle, jak by sám chtěl a potřeboval. Nejvíc ho to limituje při komunikaci se spolužáky. Tak rád by vyjádřil, že si chce s někým hrát, ale nejde to. Zvolil proto strategii, která se přímo nabízí. Komunikuje tělem. Když je mu někdo blízký, pořád je u něj, něco mu ukazuje, nebo se začíná naoko prát. Vždyť je přece drsňák z akčních filmů, tak jako ostatní!
Pokud potřebuje něco půjčit nebo ukázat, s dětmi se domluví. Horší je zapojit se do normálního povídání o tom, co kdo doma dělá, co se mu líbí za hru, knížku nebo film, prostě do normální, běžné komunikace úměrné věku. A to ho samozřejmě velmi frustruje. Řeší to agresivním chováním.
I když paní učitelka vede děti k trpělivosti, společně hledají pravidla chování i vzájemné komunikace, začíná být situace neudržitelná. Všichni (děti i učitelé) začínají mít na Tenga zlost. Proto třídní učitelka pozvala do školy Tengovu maminku i s tlumočníkem. Poté, co si maminka vyslechla celý problém, odkryla vlastní verzi dané situace.
Tenge přijel za rodiči do Česka po šesti letech, během nichž žil v Mongolsku u své babičky. S rodiči se od svých tří let viděl jen několikrát, když se přijeli na něj a na zbytek rodiny podívat domů. Jeho nejbližším člověkem je babička, která ho vychovala.
Tenge tedy prožívá velmi těžké období. Hrozně se mu stýská po babičce, kterou opustil, i po kamarádech, které doma měl. V Česku si zvyká na své rodiče a bratra, se kterými se vlastně moc nezná. Musí se učit cizí, velmi složitý jazyk a hledat si kamarády, kterým ale neumí říct to, co potřebuje. Navíc, najít si opravdové kamarády jde velmi těžko, protože bydlí od školy i od spolužáků hodně daleko: na ubytovně, kde nejsou žádné stejně staré děti. A rodiče se ho bojí pouštět samotného ven.
„Tohle je tedy síla!“ shodla se učitelka s ředitelkou školy po setkání s maminkou. Té doporučily zapojit se do volnočasových aktivit, které škola organizuje, a slíbily intenzivní jazykové doučovaní po škole. Jak ale řešit problém s agresivním chováním? Jednoduchá řešení za takovýchto okolností neexistují. „Ten kluk prožívá něco, co si málokdo z jeho spolužáků umí představit. A ta máma, jak mu to mohla udělat?“ nechala se slyšet kolegyně na poradě. Mohla. Ne každý má štěstí na podmínky, v nichž se narodil, a hledání těch lepších vyžaduje různé oběti. A tento model je u rodin migrantů s dětmi bohužel dost běžný.
Tengeho situace je tedy velká výzva pro učitelku, která bude muset hodně citlivě pracovat s třídním klimatem. Bude třeba pečlivě vážit každou reakci na rvačku či strkanici, aby se Tenge neuzavíral jí ani dětem, ale aby ani děti neměly pocit nespravedlnosti, že ON si může dovolit všechno a ony ne. Porozumění, explicitní pravidla a spravedlnost. A především trpělivost. To jsou principy, kterými se budou muset všichni řídit. Zatím se to daří.
